Pro každého něco

Každý si snad najde to své.........

kamínky

Myspace LayoutsGet your layout at Myspace

Chtěla bych tančit jen

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Koně mám ráda

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Oheň-mé znamení

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Kape vám taky na karbid?

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Po ránu v zrcadle

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Pomoooc ptačí chřipka v patách..

      

Kuku, jsem tu

ROK ŠUMAVSKÉ VESNICE

Myspace Layouts MySpace

 Dívám se do kraje, který mi učaroval, kde jsem doma. Dlouhá Ves se mi rozkládá u nohou mezi dvěmi dominantami údolí, Platořským vrchem a Nuzerovskou stráží. Vesnice leží na pravém břehu řeky Otavy, té zlatonosné a stříbropěnné kamarádky, která se umí i pořádně rozlobit a ukázat všem svou druhou, tu přísnější tvář.

Dříve zde, v kašperskohorském pásu těsného podhůří Šumavy, býval hustý prales. Tekla tu spousta potůčků, močály a zrádné bažiny pokrývaly celé údolí. Tato pustá a neúrodná půda byla majetkem rytířů Dlouhoveských, kteří měli zde i ve vnitrozemí své statky. V roce 1270 zde Bohuslav, rytíř Dlouhoveský, vybudoval tvrz, která byla později přebudována na zámek. Tento je však zámkem jen podle názvu, neboť je to jednopatrové stavení bez veškerých okras, na které jsme u zámků zvyklí.

Před zámkem kdysi stávala čtverhraná věž s kaplí a orlojem jehož hlas se nesl daleko do kraje. Kaple byla zasvěcena symbolu svatého kříže a vysvěcena ještě v roce jejího postavení, pravděpodobně roku 1732. Bohužel, druhá světová válka a následná vláda komunistů zničila a zdevastovala vše, co jen šlo, včetně kaple s orlojem. Místo nich je zde v současné době stojan na naftu pro traktory Šumavského statku, který je také majitelem celého objektu zámku a přilehlých polností.

Vraťme se tedy na chvíli do dob našich předků, žijících zde a v okolí na Sušicku a připomeňme si jejich zvyky, moudra starých hospodyň i s recepty, báje a staré, dávno zapomenuté příběhy tohoto kraje.

 

ZÁMĚRNĚ NEPŘEPISUJI CELÉ KAPITOLY,VŽDY JEN ÚRYVEK........nestojím o to, aby moje práce vyšla jako publikace jiného autora......poctivci mi jistě prominou

 

 

 

 

LEDEN

Podle vzpomínek pamětníků bývalo nejen na Šumavě ale i v celém pásu pošumavském mnoho sněhu a často byly domky zapadány až po střechu. Ve sněhových závějích se prokopávaly tunely, aby se mohlo mezi domky procházet. Aby se neprobořily střechy bylo třeba pravidelně shazovat sníh a k tomu měl hospodář zvláštní řebřík, nebo i zcela jednoduše vlezl na střechu po sněhu. Dnes to zní až jako neuvěřitelná pohádka. Když napadne víc jak 50 cm sněhu, už je na světě kalamita. Rok od roku sněhu ubývá, jenom zima je stejně dlouhá a nepříjemná.

V lednu a vůbec zimním období se jedla hodně sytá jídla. Nejen proto, že sytým se člověk prohřál i zevnitř, ale hlavně si naši předci vynahrazovali období jara, léta i podzimu, kdy se sice jedlo vydatně, ale dost často jen na poli, nebo potom večer, jednou denně.

V zimě hospodyně vařívaly velký počet rozmanitých polévek. Více bylo těch prostých, jednoduchých, pracnější přicházely na stůl jen o svátcích a podobných příležitostech. Obyčejně se ve všední den vařila mléčná polévka, oukrop nebo couračka, což je levnější obdoba zelné polévky. Vařívaly se i zapražené polévky, ale ty již patřily mezi svátečnější, které se jídávaly v neděli před odchodem do studeného kostela. Jak vidno, v zimě tedy bývala polévka k obědu i snídani a k večeři se ještě dojedlo, co zbylo. Zahušťovala se nakrájeným chlebem, přikusovaly se vdolky nebo nějaké placky. Maso a masové polévky si v neděli nemohli leckdy dovolit ani movitější sedláci. Polévku si vylepšovala každá hospodyně jinak. Rozklepnutým vajíčkem, vařenými bramborami........Ze všech polévek býval nejoblíbenější Formanský oukrop. Nebyl sice nejlevnější, ale dovedl prý probrat i mrtvého. Dovolit si jej mohli jen ti movitější, vařívala se i jako hlavní chod o veselkách.

Formanský oukrop

Do vody se dalo vařit kus slepice, kus uzeného, kořenová zelenina, kmín, nové koření, pepř a půlka cibule. Na talíř se nalámaly kůrky ztvrdlého chleba, přidala se lžíce husího sádla a několik rozetřených stroužků se solí. Vše se zalilo hodně horkým, výše uvedeným vývarem a i ten napůl zmrzlý forman pookřál. Za velmi výživnou se ale mezi formany považovala i polévka pivní.

 

Ledn, tanto nejstudenější měsíc v roce začíná sice Novým rokem, ale pro naše předky byl nezajímavým dnem. Více slavili svátek Tří králů, kterým končí období vánoc. Lidé si nechávali v kostele posvětit křídu, vodu a sůl. Tyto představují zlato, kadidlo a myrhu. Křídou pak všechny dveře ve stavení popsali iniciálami K+M+B, což se dělá dodnes. Někde chodíval sám pan farář, kantor nebo sterosta, aby lidem dveře popsal. Až v pozdější době začali po domech chodit chlapci zpívajíc koledu a převlečení za Tři krále z východu. Za popsané dveře a přání zdraví a bohaté úrody dostávali výslužku.

Byl to nejvýznamější lednový svátek, znamenal konec dlouhých zimních večerů a počátek masopustních veselic. Přistěhovala se hudba, zpěv a tanec, opanovaly každou vesnici a too nejen v tomto kraji. Zapomnělo se na bídu, nemoc, trampoty a svízele života na Šumavě. Vždyť tady každé políčko rodilo víc kamení, než žita na chleba.

Mimochodem, voda tříkrálová byla stále doma připravena v kropence u dveří k různým účelům.

 

 

 

ÚNOR

I když je únor tím nejkratším měsícem  a čas od času je ve vzduchu cítit jarní vůně a tání, stále ještě nebylo venku každý den počasí na nějaké práce na poli a večery také byly ještě dlouhé. A tak si lidé vyprávěli večer při práci různé pověsti, báje a příběhy , hlavně z míst, která důvěrně znali, kdy věděli o každém kameni, či zvláštnosti.

O mlynáři na Otavě

U řeky Otavy u Dlouhé Vsi, v místech, kde se říká Na pátečku, stával v lesích kdysi starý mlýn.něm žil mlynář se svou rodinou. Uměl různá kouzla a čáry, zaříkávat nebo léčit a lidé ho často pro pomoc zvali k sobě domů. Říkalo se, že mu s pomocí velké, černé knihy v kožených deskU Dlouhé Vsi stával mlýn u řeky, hned kousek od místa, kde se nyní říká Na pátečku. V ách sloužili i samotní čerti. Knihu prý zdědil po své prabábě a kouzelnou moc ovládat čáry a kouzla také.

Knihu měl neustále na očích a když nebyl doma, pečlivě ji uschoval i před ženou, která mnoho chytrosti nepobrala a hlavně před všetečnými dětmi. Byl si dobře vědom neštěstí, které by se mohlo stát při nesprávné manipulaci s kouzly, které kniha obsahovala. Jednou ale pospíchali se ženou do kostela a dveře do místnosti, kam směl jen on zůstaly pootevřené. Děti neodolaly, vstoupily a za chvilku již přehrabovaly všechno, co tam našly. Samozřejmě, že objevily i knihu, otevřely jí a ten nejstarší se chtěl pochlubit, čemu se ve škole již naučil a tak začal číst pěkně písmenko po písmenku............

Najednou byl mlýn plný čertů. Skákali, létali okolo a honili děti po celém stavení. Ještě, že mše tehdy v kostele trvala velice krátce, pan farář byl nemocný a tak kázání příliš neprotahoval a pospíchal do postele. Mlynář se ženou se vraceli domů a již zdaleka viděli, co se u nich děje. Čerti jim letěli naproti a dožadovali se nějaké práce, sic všechny roztrhají. Mlynář okamžitě sundal svůj i manželčin kožich a poručil jim, aby spočítali všechny chlupy z kožichu. Mezitím vběhl do sýpky a popadl pytel s obilím, který nasypal do rozvodněného potoka. Nasypal jich tam několik a už se čerti hnali, že mají spočítáno a chtějí honem další práci. Mlynář jim nařídil obilí vylovit, usušit a nasypat do pytlů a odnosit do mlýnice. Čerti se ráchali ve vodě, v horkých pazourách sušili jedno zrnko po druhém a plné pytle jen létaly zpět do mlýnice. Mlynář si již zoufal, když za ním přilétli, že chtějí další práci...........Nevěděl již kudy kam a tak jim nařídil rozbít led na řece, zapálit a pak vychladlým popelem naplnit pytle jako moukou. I poznali čerti, že je mlynář přece jen chytřejší a tento úkol že splnit nemohou. Na něho ani jeho rodinu nemohli, přece jen vládl kouzelnou mocí o které dobře věděli a tak ze vzteku rozsápali kouzelnou knihu, aby je již nikdy nevolal ke svým službám. Obrovské mlýnské kolo vzali s sebou za trest, neboť to kdysi jeho předkům daroval sám Luciper. Tak skončilo čarování s čerty ve mlýně. Mlynář si nechal udělat poctivé kolo a s čerty už nikdy nechtěl nic mít. Zda mu to prošlo i po jeho smrti již není známo.......................................

BŘEZEN

Ano,ano, v březnu prach a v dubnu bláto, sedlákovi roste zlato................V době od svátku Sv.Řehoře v únoru do svátku Sv.Řehoře v březnu, chodili po vesnicích chlapci s velkou papírovou čepicí, za ní kohoutí péro a kolem boků pásek s dřevěnou šavlí. Jeden z nich měl šaty pošité slámou a na obličeji masku. V každé usedlosti zazpívali, zatancovali si obyvateli a popřáli hodně zdaru při polních pracích. Za toto přání dostávali koledu o kterou se rovným dílem dělili, protože jen tak bylo jejich přání dobré úrody požehnáno. Večer se pak na takzvané Orné zábavě bavila celá vesnice. Zábava končívala velmi pozdě ráno. Když pak sedláci nebo čeledíni vyjížděli po ránu na první orbu, bývaly na půdě nebo za vraty schovány ženy s pořádným vědrem vody. Muže polily vodou, aby prý procitli ze zimního spánku a byli po celý rok v práci svěží a zdraví.

Stejně pak dopadla děvčata, když šla poprvé, třeba až v dubnu, na trávu. Toto škádlení bývalo na vesnicích jedinou zábavou po dlouhý čas, neboť starost o úrodu a práce s tím spojené zabraly mnoho času a sil lidí žijících na vesnici. Že při tom záleželo hlavně na počasí a lidském potu, nemusím snad zdůrazňovat. Tady na Sušicku dodržovali navíc ještě zvyk ,,válení" v brázdě. To se většinou sazeči brambor domluvili na hospodáře, nebo hospodyni a vyváleli je porádně v brambořišti. Prý aby byly velké brambory. No, možná to byla spíš taková malá pomstička nepříjemnému člověku, ale to už nám asi nikdo neřekne.

On vesnický člověk žil v dost nezáviděníhodných podmínkách. Pronásledovala ho neúroda, nemoce či přírodní jevy, které si neuměl vysvětlit. Proto vznikaly pověry, které se časem staly pohádkami, pověstmi a stále se podle různých příhod vymýšlely nové a nové, které časem zdědili jeho potomci, vyprávěli si je a podle pověr se pak řídili.

Například všechny přírodní katastrofy byly způsobovány nadpřirozenými bytostmi, někdy se přisuzovaly čarodějnicím, které vládly nadpřirozenou silou. Ovládaly sucho, povodně,krupobití i vichřice. Lidová pověra věřila v jejich moc natolik, že se čarodějnici, o které se to říkalo, nikdo neodvážil jakkoliv odporovat nebo ublížit. Všichni se s takovou ženou snažili vyjít po dobrém, aby jim neškodila.

Mezi pověry s velmi silnou tradicí patří zahánění bouře nebo krupobití pomocí troubení, píšťal, houkáním do mušlí nebo zvoněním, modlitbami a zažehnávání křížem. Modlení a zvonění se také používalo v době válek, hladomoru a s nimi spojenými nemocemi, jako je mor. Ten kosil bez vyjímky mladé, staré tak, že vymřely i celé vesnice. Na některých místech se věřilo, že třeba špatné počasí způsobila žena, která v šestinedělí nedodržuje zásady určené pro tento stav. Zejména vyšla-li na pole a chtěla plít. Tak prý dokázala způsobit katastrofu ve formě krup nebo povodní.

Proti suchu zase lidé v určité dny v roce obcházeli s knězem a křížem celou vesnici a pole, čímž utvořili magický kruh, který zabraňoval suchu a neúrodě. Zajímavé byly třeba pověry na zahánění myší.........Při dožínkách se dával jeden snop zvlášť stranou pro myši. Ten se pak na Štědrý den dával do stodoly, aby se myšky dobře najedly a ostatního se nedotkly. Na Tři krále se pak všechny místnosti v domě, včetně hospodářských, vykropily svěcenou vodou, aby se v nich myši nezdržely. A o Velikonocích se chodilo okolo domu a chřestilo klíči, aby se nevítaní hlodavci odstěhovali co nejdál od domu........

.............................................................................................................................................................

.........................................................................................................................................

VÁNOCE NA ŠUMAVĚ

 

V předvečer prvního významného dne, svátku Svaté Barbory, prý spouští Svatý Petr z nebe na zem žebříky, po nich na zem slezou Barborky. To jsou dospělé dívky v bílých šatech s věnečkem na hlavách. Přes obličej mají sčesané dlouhé vlasy, aby nebyly poznány. V jedné ruce drží metlu na zlobiče, v druhé uzlíček a dárečky pro ty, co jsou celý rok hodní. Chodí ve skupinkách a buď zpívají píseň o Svaté Barborce, nebo jen po domech straší a strašidelně špitají a mumlají dvě slova : ,,Modli se, modli se.“

Tak tolik ještě dodávají pamětníci k Barborkám.

 

 

Večer 5. prosince chodí se svým doprovodem Mikuláš. Průvod v některých vesnicích býval o hodně bohatší a pestřejší, než nyní. Kromě čerta a anděla s Mikulášem po vsi chodil kominík, vojáci, Turci a cikáni, kteří oznamovali všem, kdo se blíží. Pak sedlák, selka, bába s nůší, nebo koštětem, smrtka a různá zvířata a řemeslníci. Mezi nimi se vyjímal i představitel židovského obchodníka. Toho představoval vždy nějaký šprýmař, který nezkazil žádnou legraci. Měl prý mít velký nos a na zádech velký ranec. Musel něco hospodáři tajně vzít  a hned mu to zpět prodat.

Přísnější postavou chodící po Šumavských vesnicích bývala Mikuláška. Ta neměla ráda žádné špásy. Chodila v Dlouhých bílých šatech, vlasy až na kolena, mumlala ,,mulisy,mulisy“. Šlehala také metlou do oken.

Vybízela lidi k modlení a pokání a v některých vesnicích měla podobu smrtky.

Na celý tento Mikulášský mumraj navazoval o dva dny později svátek Svatého Ambrože.

Lucie (12.12) byly vždy nejtajemnějšími a nejstrašidelnějšími postavami adventního kalendáře. Chodily podobně oblečené jako Barborky, někdy měly nos ve tvaru čapího zobáku. Běda hospodyni, neměla-li ještě spředeno, nebo peří sedráno. Nezdála se jim tedy dost pracovitá a pořádná a zasloužila tedy řádný trest. Přadleny i dračky, které byly přítomné, tloukly přes prsty, nahlížely pod pokličky, namíchaly saze do polívky a prošmejdily celou světnici. Nezdálo se jim dost uklizeno? Pak nadělaly hospodyňce takový nepořádek, že měla dva dny co uklízet. V některých obcích nemluvily, jen beze slova prošly místnostmi a pokyvovaly při tom hlavami. Jinde zase černily peroutkou z husího křídla sazemi dospělé i děti a někde i malovaly po zdech v místnosti.

Například v Žihobcích, Bílenicích a Nezamyslicích chodívala mladá děvčata bíle oblečená, s věnečky na hlavách a dlouhým závojem. Jedna byla oblečená černě, měla na hlavě korunku a tvářila se hodně smutně. Zpívaly při tom: ,,My přicházíme k vám se Svatou Lucií....“ Černá při tom zpěvu poklekla a jedna z bílých jí korunku srazila. Potom se rozběhly po stavení a každá honem ,,pracovala“. Šumovaly v hrncích, pod postelí, zastlané peřiny rozházely po místnosti, rozsypaly popel a mužské namydlily bramborou a dřely při tom loučí, jako u holiče.To měla být pomsta za velikonoční vyšupání

Vánoce, kouzelné dny, o kterých už bylo mnoho napsáno. Zkoušejí se obnovit staré zvyky alespoň o těchto svátcích. Hodně se jich dodržovalo, hodně se jich leckde ještě dodržuje a tak jich pár přidám také.

Na Štědrý den dospělí naváděli děti, aby se postily, že uvidí zlaté prasátko. To jim pak za odměnu ukázali. Přikryli rozsvícený kahánek nebo svíčku cedníkem.

Pastýři troubili po vsích.

 Před večeří, která má započít tehdy, když se na nebi objeví první večerní hvězda, v Dlouhé Vsi myslivci střílejí dodnes ze svých zbraní, to aby zahnali čarodějnice, které poletují okolo a chystají se škodit v té zázračné noci lidem i dobytku.

Děvčata po večeři vycházejí ven a třesou bezovým keřem a říkají:,,Třesu třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“

I s ovocnými stromy se od nepaměti zacházelo jako s živými tvory.Na Štědrý den jim přinesl hospodář výslužku od slavnostní večeře. Někdy zbytek žemlovky, později kosti od kapra. Vše pěkně zahrabal ke kořenům, aby strom v příštím roce dobře plodil. Děti jej ovíjely slámou, hospodyně si o jejich kmeny otíraly ruce od vánočky

Také se na Šumavě dlouho dodržovala tradice vodních hodů. Hospodáři tento den vhazovali do svých studní jablko a při tom ji zaříkávali, aby bylo stále hojnost vody. Dobře věděli, že bez kvalitní vody není života. Říkali při tom :,, Studničko, studánko, nesu ti poselství Štědrého večera, abys nám stále dobrou vodu dávala.“ Jablko bylo i na stole v míse, kde mělo být od všeho kousek, visívalo na stromečku, kam se vybírala ta nejmenší a nejkrásnější ze všech, co měli doma.

Staročeské vánoce se neobešly ani bez vlašských ořechů, obalených nějakým pozlátkem, či barevným papírem. Rozlousknuté zdravé jádro ukazovalo majiteli pevný kořínek a zdraví po celý rok.

Hrách byl symbolem plodnosti. Však se tento den dávalo ,, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce, hospodáři štědrovku, dětem po vejslužce..“

Co to byla ta štědrovka? Ve středních Čechách prý sváteční fajfka určená jen pro tento den. Tady na Šumavě se tak dodnes říká vánočce, nebo-li housce, jak ještě někde toto pečivo nazývají.

O vánocích se prý má jíst hodně kysaného zel, je to spolehlivá ochrana proti zimnici z horečky.

Tvarohová pomazánka ochraňovala proti plicním chorobám a nemocem z nachlazení, takže nesměla na stole chybět.

Následoval bramborový salát s cibulí, hrachem, mrkví, petrželí, celerem a kvašenými okurkami.

Vařila se často hrachová polévka.

Stůl i okna se nazdobily natí z celere, petržele, majoránkou a koprovým květem. Tyto zase měly za úkol ochraňovat obyvatele stavení proti nemocem jako byl mor, nebo černé neštovice a dávivý kašel.

Házení pantoflem, zda se děvče v dohledné době vdá, omotávání nohou stolu řetězem, aby rodina držela pohromadě, šlápnutí bosou nohou na sekeru pod stolem, aby byl člověk zdravý, penízek z prvního kapra v peněžence nebo opravdový pod talířem u večeře, to pro štěstí a bohatství po celý rok. Pohoštění všech zvířátek doma a někdy i těch za plotem zahrady, přání krásných svátků, líbání pod zavěšeným jmelím, pověra o sudém a lichém počtu strávníků u štědrovečerní večeře,protože při lichém počtu někdo do roka zemře a tak se raději prostíralo pro jednoho navíc, aby se tomu předešlo a když někdo u ,,liché“ rodiny o večeři zaklepal, byl zván dál, aby se kouzlo zrušilo.

 To vše patří k těm známým a leckde ještě dodržovaným zvykům.

Hospodyně nevstává od stolu, aby ji nezanášely slepice a nikdo jiný nesmí vstát a odejít, jinak se do roka a do dne svátků nedočká. Někde zase naopak mohla vstát jen ona a všechny obsloužila sama, aby v rodině nedošlo k neštěstí.

Věřilo se, že kdo se o půlnoční podívá skrz růženec po návštěvnících v kostele, spatří mezi nimi čarodějnice, které se jinak nedaly poznat.

K večeři se sedalo hned jak se na nebi objevila první hvězda, před ní se všichni okolo stolu pomodlili, poděkovali Bohu za jídlo, které bylo na stole a pak se pomalu a pokorně pustili do jídla. Nikam se nespěchalo, jídlo se považovalo za svátost a tak si jej všichni náležitě vychutnávali. Po večeři se pokračovalo v různých výše uvedených zvycích a děti dostaly malé dárečky ve formě cukroví, či ovoce, jen u těch movitějších se objevila nějaká dřevěná hračka.

 

Dne 28.prosince se ještě slavíval svátek Mláďátek. Na Tachovsku a i v některých vesničkách tady na Sušicku pekly hospodyně pečivo velikosti velkého vdolku s dírkou uprostřed.

To potom dávaly dětem, které opět chodily koledovat:

,,Milá paní,dejte nám mládě,

by vás Pán Bůh pomladil a

potomka vám nadělil.

Nedáte-li mládě

Bůh vám nedá dítě“

 

Tak a to byl poslední svátek v prosinci, Silvestr se neslavil, jako nyní a Nový rok také ne.

 

 

 




Krásnou a pohodovou vánoční atmosféru přeji

 
JSEM MOC RÁDA, ŽE JSTE SE PŘIŠLI PODÍVAT, PŘIJĎTE ZAS,BUDU SE TĚŠIT.........