Pro každého něco

Každý si snad najde to své.........

kamínky

Myspace LayoutsGet your layout at Myspace

Chtěla bych tančit jen

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Koně mám ráda

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Oheň-mé znamení

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Kape vám taky na karbid?

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Po ránu v zrcadle

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Pomoooc ptačí chřipka v patách..

      

Kuku, jsem tu

Tak jak život šel........

TAK  JAK  ŽIVOT  ŠEL  - připravuji k vydání :-)

 

Psáno pro radost a vzpomínku. Je zde mé dětství a příběhy naší rodiny po svatbě. Není vše doslova, ale ty příběhy se nám opravdu staly, jen jsme nikdy nebydleli v paneláku, ale na vesnici žijem pořád. Jak vidíte, ani praví vesničané se nevyhnou zmatkům se zvířátky a není vše jen o legraci, jak by se snad z knihy mohlo zdát. Bylo mi jen líto nechat vyšumět do ztracena to, co pobavilo nás,naše přátele a čemu se lidé při mém vyprávění dosud smějí. Snad se zasmějete i vy a nebude vám vadit, že budu dopisovat postupně a pomalu. Nemám sice již doma ranč, ale práce nějak neubývá a čím jsem starší, tím pomaleji vše zvládám. A to nemluvím o aktivitách, co mám mimo dům. Tak vstupte, prosím...........

 

Image hosted at bigoo

DĚTSTVÍ

Snad každý člověk několikrát v životě projde takzvaným životním zlomem. I já jsem se lámala mockrát. Naposledy to bylo po revoluci v 89 roce. Snad se ve mě probudily nějaké utajené geny, či co a já začala uvažovat majetnicky, po selsku. Moje babička s dědou mívali hospodářstvíčko a protože to bylo ve stejném domku, kde jsem s nimi jen s maminkou bydlela........ani nevím jak se to stalo, ale musela jsem asi načichnout pořádně hnojem. Celý život jsem pak vzpomínala na vůni domácího chleba právě vytaženého z pece, přežehnaného křížem, tak jak to dělávala babička. Na čerstvě podojené mléko v malovaném bucláčku s domácími, nepráškovanými bramborami a právě stlučeným máslem. Chtěla jsem to dopřát i svým dětem..

...........

Šťourajíce se prstíčkem v paměti, podařilo se mi na světlo boží vydloubat tu úplně nejstarší vzpomínku, která mi v mozku někde v šuplíčku zbyla.

Seděla jsem v kuchyni na nějaké šíleně kousavé dece,neustále se ošívala, protože jsem si připadala jako v kopřivách.Ale deka byla položená na nejpříjemnějším místečku, které znám a to na teplé peci. Moje zlatá droboučká babička, která jako by z oka vypadla herečce, paní Terezii Brzkové, právě vytáhla z pece poslední voňavý chléb, přežehnala křížem a dala do pece připravené jabkance a rozpíčky. To byly zbytky těsta s jablky, nebo kynuté těsto jako na vdolky. Nepotřebovaly rozpálenou pec a tek se dávaly na konec. Chléb je boží dar a kvůli němu se nesmí sedat na stůl. To mi vadilo. Tam ale patřil chleba a ne zadek nějaké rozjívené holky, jak mi vysvětlovala babička pohlavek, který mi za to provinění pravidelně vlípla.

Na peci jsem ráda čichávala jak vůni chleba, tak již zmíněné jabkance, které velmi brzy po vložení do pece provoněly celou místnost tak, že jste okamžitě u vstupu na ně dostali chuť.

Babička s maminkou a ještě tři sousedky seděly u stolu , draly peří a při tom si vyprávěly. To se mi moc líbilo, ráda jsem je poslouchala, jen jsem se nesměla moc hýbat, kýchat, funět, běhat, nebo jinak vířit prach v místnosti.Dlouho jsem nevěděla proč. A když dítě neví proč, každý zákaz ho tak trochu provokuje, nutí vyzkoušet, co se stane, když se zapovězené nedodrží. Samozřejmě že totéž platilo i u mě. A tak jsem jednou, aby to stálo za to vyzkoušela všechny možné způsoby. Foukala jsem všemi tělesnými otvory, kterými mi to bezpečně šlo, hopsala jako pouťová opička na gumě a ještě mávala tou protivnou dekou. Kdo neví, co dokáže v této situaci peří, neumí si představit ,co se stalo. Hromada sedraného, po chvíli i toho nesedraného peří na stole zmizela a chvíli nebylo vidět vůbec nic. Chleby, postavy i všechno ostatní v místnosti se ztratilo v nádherné bílé chumelenici. Opravdu to bylo překrásné.......Když se vše trochu zklidnilo, neboť jsem v úžasu nad stvořenou krásou přestala i dýchat, jedna z postav se rozběhla ke mně. Asi se hýbala vzhledem k situaci příliš prudce a tak se opět zvířily takové malé šupinky, které k peří prostě patří, i když nechápu jejich účel. Mimo to, že strašně rychle vlezou do nosu a pak dlouho kýcháte. Nestalo se tedy nic jiného, než že když se maminka rozběhla směrem ke mě, aby mne jak se patří potrestala, tyto šupinky vzlétly a všechny jsme se jako na povel rozkýchaly .....a opět krásně sněžilo!

Kajícně se přiznávám, že i když jsem prskala stejně jako ostatní, moc se mi to líbilo. Radostně a nadšeně jsem tleskala a očekávala pochvalu, nebo pokračování reje s dospěláky. Ten však přišel formou výprasku, když si maminka mazaně přitiskla na nos šátek, takže se ke kýchacímu sboru nepřipojila, stáhla mne z pece dolú a dostala jsem co proto. Peří nepeří, nasázela mi jich nepočítaně! Když si dnes představím, jak to tehdy v kuchyni vypadalo, natočit to, výhra v Neváhej a toč by byla jistá. Peří bylo snad všude, po zemi se opatrně pohybovalo pět bílých ženských, vypadaly jako překrmené husy a sbíraly do zástěr vše, co bylo na podlaze, nádobí a na starém otomanu, odkud je s údivem sledoval rozespalý, zapeřený děda, kterého ten rambajz probudil z přemýšlení, jak to už mužšti dělají.

MySpace

Uprostřed té spouště jsem stála já, asi tříletá uplakaná holčička, blonďaté culíky plné peříček, šmudlala jsem si po obličeji ručičkama a vůbec nechápala, proč se dospělí tak zlobí, když si ještě před chvílí ženské u stolu povídaly, že se snad letos ani sníh nedostaví,že by to chtělo pořádnou chumelenici, aby si stromy a celá příroda pod sněhovou pokrývkou pěkně odpočinula. Tady mají tak nachumeleno a zase se jim něco nelíbí. No.....a ještě jsem dostala. 

Blog images

Neměli jsme velké hospodářství, nebyli jsme sedláci, ale práce měli naši dost a dost.Moji prarodiče nikdy nic neměli, děda byl příležitostný dělník na dráze či na různých stavbách a s babičkou se neustále stěhovali za prací po celých jihozápadních čechách. Od Kaplice až po Klatovsko. Když pak po válce nastala možnost si v bývalých Sudetech obsadit domek, děda hledal baráček u kterého by bylo kousek louky a políčko, jedna kravička a hlavně dobrá poloha. Do té doby babička pracovala jen na cizím, někdy i u sedláka, který neměl slitování a vyčítal pracovníkům i řídkou polévku, kterou mu stokrát odpracovali. Když tedy děda našel co hledal, přestěhovali se a přilnuli velice ke svému malému a tak vytouženému majetečku.Sice tu v době jejich nastěhování byli ještě původní majitelé,Němci, kteří čekali na odsun, ale naši záhy zjistili, že s Hitlerem měli společné jenom občanství a řeč. Dědové společně probírali a sázeli stromky, babičky se domlouvaly o práci se zvířátky. Když pak Němci odešli, aspoň trochu uspokojení, že o jejich domek někdo s láskou pečuje, děda si upravil domek podle svých představ a začali konečně hospodařit na svém. Však už taky nebyli nejmladší.

Díky tomu pak bylo moje dětství neobyčejně pestré. Maminka s tatínkem chodili do práce a o mne se starala babička s dědou. Když tedy měli trochu času mezi dojením, sušením sena a ostatními činnostmi, které k takovému malému zemědělství patří. Děti žijící v dnešní době by mi mohly ze srdce závidět. Vyrůstala jsem na dvorku, mezi kačenami, husami, krůtami, běhaly zde slepice, kočky i pes a rozvalovala se prasata. Nic neutíkalo, proč taky, o zvířátka bylo velmi dobře postaráno, a všichni žili v takovém zvláštním společenství. Dvorek byl sice plný bahna, kopřiv, ale také kamení, stromů a tajemných prolézaček. Tehdy maminky nepraly ve vizíru a nemusely mít čistěskvoucí prádlo, proto se moc nedělo, když jsme se umazali a neměli jsme na zahradu bílá trička. Tehdy byly v módě široké tepláčky s laclem, které byly nepraktické a já je za srdce nenáviděla.Nedalo se v nich pořádně běhat, nohavice se všude pletly a nejhorší ze všeho bylo rychle přelézat plot.To jsem potřebovala poměrně často, naše partička dětí nevynechala v okolí jedinné políčko jahod čí hrášku, jedinou zahradu s třešněmi nebo letními jablky. Stále jsem za ty hrozné tepláky někde visela a stávalo se nezřídka, že mě z plotu sundal rozzuřený soused. Toho jsem občas strachy poškrábala a jednou i počůrala. No,co, byl vážně hodně přísný a pro nás prcky prostě postrach! Jak jsem  viděla, že zase visím, všemožně jsem se mrskala, abych se uvolnila  a mohla včas utéct. Někdy se mi to i povedlo, někdy mi s patřičným komentářem donesl až domů a postavil před rodiče. Marně jsem prosila, že tyhle gatě nechci, maminka si nedala říct. A mimochodem, když mi soused takto potupně přinesl domů, většinou následoval ještě od rodičů pěkný nářez! Nás se tehdy za nějaký průšvih nikdo nezastával, nikdo nelitoval, jako se to dělá s dnešními dětmi. Dá se říct, že se na výchově dětí podílela celá vesnice a nikomu to nevadilo. A doma ještě děda nebo tatínek sundal pásek a týden jsem přemýšlela, jak si co nejšetrněji sednout, aby to nebolelo. Někdy se to povedlo a z plotu mne sundala maminka, pro kterou kamarádi doběhli, ali to bylo jen tehdy, když jsme odnikud nemuseli pospíchat. Jen se nám prostě nechtělo jít vrátky. Ke cti mojí maminečky musím říct, že nejen mně, ale i ostatní kamarády chodila sundavat s trpělivostí, kterou bych sama teď pro své děti potřebovala. Jenom nevím, proč na mě pořád navlékala ty děsné kalhoty.

Chudák, asi měla stejně trochu jinou představu o princezničce, která se jí narodila. Byla jsem doslova vymodlené dítě starších rodičů a maminka si myslela, že mě obleče do růžovoučkých šatiček s volánky, nebo do bílých krajek. Hrůza! A tak jsem v nich při první příležitosti vlezla pod žebřiňák se senem, které naši prázdnili na vodr a ani nevím jak, popatlala jsem se celá černou kolomazí. ,,Pojď se podívat na tu svou princezničku, volala na maminku babička a ta jen nešťastně vzdychala, mazala na kolomaz máslo a pak přepírala šatičky v mydlinkách. Babička jí šibalsky říkávala, aby si vzpomněla na svoje dětství a po kom že ta holka asi může být.

 

Image hosting

Kousek za vsí bylo údolíčko, plné roští a trnek. Protože tam bylo místy dost mokro, potok, který tudy protékal, tvořil různé zátoky, tůňky a bažiny,staří hospodáři toto místo nechávali lesní zvěři a dětem. Odvodnění a následné zplanýrování pozemku by bylo velmi drahé a půda neodpovídala představám o jejím využití.Toto místo tak bylo doslova rájem všech dětí ze vsi.Zde probíhaly bitvy mezi dolňáky a horňáky, prožívali tu své první lásky starší, vyspělejší jedinci. A když se pak v našem kině promítaly filmy o Vinetouovi, statečném to náčelníkovi Apačů, se sametovým hlasem Stanislava Fišera, sváděly se tu bitky bílých padouchů s indiány. Tomu ovšem nejdřív předcházela porádná pranice o to, kdo tím Vinetouem vlastně bude! Zájemců bylo víc než dost, včetně děvčat. Každý i každá chtěla být indiánem nebo indiánkou, z bělochů byl snesitelný pouze Old Shatherdant, nebo Sam Howkins. A tak se z údolíčka několikrát denně ozýval křik neustále se navzájem rvoucích dětí. Když nad tím přemýšlím, musely mít maminky neuvěřitelné pochopení pro dětské hry. Žádná z nich se nikdy nerozběhla směrem, odkud se ozýval ryk jejího bitého dítěte.....řve, tedy žije.......žádná neměla pocit, že zrovna tomu jejímu se hrozně ubližuje. Vyřídili jsme si spory mezi sebou a rodiče se nám do nich nepletli.

Přes všechnu krutost a zdánlivou nebezpečnost tehdejších dětských her , se nikdy nestalo nic horšího, než že někdo z nás chodil se sádrou na noze, či ruce, nebo měl úhlednými stehy sešitou hlavu. ,,Kde jsi se tak umazala a kdo myslíš, že ti bude neustále zašívat tu roztrhanou zástěrku?" bědovala nade mnou maminka a já měla hrozný pocit, že jsem nevděčné dítě a bude ze mně vyvrhel, protože s klukama se slušné děvče nepere.Sice se snažila uvěřit všemu, co jsem jí vykládala a s pravou dětskou naivitou věřila, že mi na to skočí......ale uvěřit tomu, že nás při hraní s panenkami tak neuvěřitelně zablátily koupající se kachny, nooo a ta díra, tak ta už je tam dlouho, jí asi muselo dát hodně námahy.Samozřejmě jí bylo jasné, že jsem se prala, lezla po stromech nebo jinak lumpačila, ale byla jsem zdravá a celá a to bylo hlavní.

Snad jsou opravdu děti gumové, když vzpomínám na naše výpravy do švestkového sadu v nedalekém zámečku,divím se, že jsme se všichni vraceli po svých. Třímetrovou zeď, která je ještě nyní místy celá, jsme nesčíslněkrát přelézali při válečných výpravách indiánů. ,,Bílým osadníkům", bydlícím v ,,pevnosti" bylo třeba otrhat a odnést co nejvíce ovoce. A hlavně........co nejrychleji se vším zmizet, protože v zahradě občas pobíhali i psi, mající za úkol hlídat. Z tohoto důvodu jsme chodívala na loupežné výpravy vycpáni různě namazanými chleby, nebo týden starou kostí od nedělního oběda. Dopadlo to nakonec tak, že psi nás již z dálky vítali nadšeným vrcením ocasů a my jsme mohli klidně odnést celou zahradu. Později majitelé zámečku, nebo spíš v té době podnájemníci, což bylo asi šest rodin,zjistili, že v době, když jsou psi puštěni volně, se ztrácí nejvíc ovoce a tak ti nebožáci skončili uvázaní na řetězech. Odsud štěkali úplně na všechno a tak to nakonec uštvaní majitelé vzdali a psů se zbavili. Moc by mě i po tech letech zajímal jejich osud.

Na to ovoce jsme chodili pochopitelně dál, ovšem s větší ostražitostí. Ti větší z nás , tehdy v dětských partách byly zastoupeny všechny věkové kategorie od tří let výš, vylezli na zeď , po stromech u ní sešplhali do zahrady, naplnili ovocem školní pytlíky od bačkor, přehodili je přes zeď a opět přelezli. Mezitím ti menší posbírali pytlíky i to, co z nich vypadlo a všichni jsme co nejrychleji zmizeli.V ,,údolí Amazonky", jak jsme své skrýši nevím už proč říkali, jsme se poctivě rozdělili, vše snědli, někdy i zapili vodou z potoka. Kupodivu jsme to opět všichni přežili bez větší újmy na zdraví. Menší problémy se občas vyskytly, ale ty v pohodě odsrtanilo živočišné uhlí nebo sušené borůvky a byl klid.

Bigoo

 Zámeckou zeď měly v oblibě všechny děti ve vsi bez rozdílu věku. Snad pro svou výšku, nebezpečnou blřzkost zámku a přilehlého JZD, kde se stále někdo pohyboval, snad pro adrenalin z uvolnění kamenů na jejím vrcholu a následného pádu do kamenitého potoka  obtékajícího v půlkruhu celý zámecký park. I zde se pořádaly souboje indiánů, rytířů či mušketýrů, to podle programu místního kina. I bobřík odvahy jsme zde postupně všichni splnili, přece se nebudeme bát.

často vzpomínám na lidičky, kteří v těchto místech bydleli a kdykoliv potkám někoho z jejich potomků, vybaví se mi lumpárny, které jsme všem prováděli. Nejvíc ovšem vzpomínám na Jasoňských, starší a velmi mrzuté lidi, kteří neměli rádi nikoho v okolí, každému se vzhýbali a zvlášť vysazení byli na děti a dětské hry.........sami děti neměli, tak možná i proto.Následkem toho jsme jim dělali co nejhoršího jsme mohli a na co naše hlavičky dokázaly přijít. Běda však, když se někdo z nás pak ocitl v jejich dosahu.

Paní Jasoňská, malá ženuška velmi kyprých tvarů s neumělým prošedivělým drdůlkem a živýma pichlavě modrýma očičkama, nosívala na sobě několik vrstev oblečení, které postupně, podle počasí a stupně zašpinění odkládala nebo přidávala.Dlouhá plátěná košile, lemovaná bílou tvrdou výšivkou...tu používala jako noční úbor nebo spodní prádlo. Přes ni mívala květovanou blůzku, přes boky napnutou až k prasknutí,popřípadě ještě nějakou jupku nebo svetr a dlouhou, ošoupanou sukni až k zemi. No a ještě jako tečku barevnou zástěru a taky šátek, bez něj slušná žena nesmí ven!!!!!!!! Dlouhé, vlněné, doma pletené punčochy , na nohou dřeváky, nebo staré uříznuté boty, to vše už jen dokreslovalo její podobu. Vypadala jako selka, ale nebyla selka. Neměli polnosti ani hospodářství, jen jedno zvíře. Obrovského mourovatého a vzteklého kocoura.

Friendster images

 Podoba paní by byla dost nedokonalá, kdybych nepřipomněla její povahu. Byla neustále v pohybu, stále někam pospíchala, všechno musela vědět a vidět první a co hlavně...před jejím klevetným a jedovatým jazykem nebylo úniku. Zřejmě byla v mládí dost pohledná, ale hodně hloupoučká ženská a tak si vzala za muže stejného moulu jako byla sama, asi podle pravidla, že vrána k vráně sedá. On totiž vypadal úplně stejně jako ona, s tím rozdílem, že byl muž. Místo sukně nosil kalhoty, které mu také před ušpiněním občas chránila kostkovana, či proužkovana zástěra. Místo drdůlku měl širokou placatou čapku, která mu zčásti zakrývala poměrně rozzáhlou plešku. Jejich baráček byl tak maličký, že měl jen dvě místnůstky, trochu kryté zápraží, končící těsně na břehu potoka, malou kolničku do které dávali dřevo a podobné věci a byla tam i venkovní, chatrná kadibudka ze dřeva, mrzutě se opírající o severní stěnu domku. Dvě malá okénka byla situována na východ, aby se jim do bytu neprášilo od silničky, která vedla z druhé strany domku. Jezdili po ní hrdě první traktory z tehdejšího JZD a chodily krávy na pastvu. Do domku se vcházelo po dřevěném můstku přes potok, aby nebylo daleko pro vodu. Ta se tehdy dala bez obav pít, potok byl tak nádherně čistý, že byl plný raků a také malých rybiček. Říkali jsme jim střevle, snad se tak i jmenují, chytali jsme si je, když jsme si stavěli rybníčky, abychom měli něco živého, nebo jsme je nosili domů do lahví od okurek místo nynějších akvarií. Někdy se daly chytit i vranky, nebo maličcí okounci a žab tu bylo tolik, že se to jejich kvákání a vřeštění nedalo večer ani poslouchat. Žáby jsme pro změnu nafukovali slámkou a házeli přes rybník, kam až doletí..........ach jo!  Jasoňských svou studnu neměli a tak jako většina rodin od potoka si brali vodu tam. Když bylo větší sucho, stavěli přes celé koryto hrázky, aby se jim voda lépe nabírala. Běda dítěti, které tam hodilo kamínek nebo větvičku, či si dokonce dovolilo namočit ruce nebo nohy. Paní vylétla z domku jako čertík z krabičky a křičela, že jí drdůlek na hlavě jen nadskakoval. Pán měl zase vždy připravenou hůl po ruce, aby malého drzouna patřičně ztrestal. Přesto, že byl maličký a kulaťoučký, dokázal své tělo tak neuvěřitelně rozkmitat, že bylo velice nesnadné uniknout z dosahu jeho hole. Řítil se kupředu jako lokomotiva, funěl a celý červený tou holí mával nad hlavou jako lasem.

Jejich kocour bydlel s nimi v kuchyni, půdičku měli plnou různého harampádí a věcí, které někdo vyhodil a mohly by se někdy šiknout.......Kocour byl v kuchyni proto, aby je nerušil při spaní a také se tam drželo víc myší, takže je hned mohl vychytat. Aby ráno nedělal nepořádek, tehdy nikdo neznal kočkolit a dát mu  písek je nenapadlo, vstávali brzy,sotva je sluníčko polechtalo prvním paprskem, aby mohli pustit kocoura ven se vyvenčit. Řídili se slunečním svitem a to se jim jednoho dne nevyplatilo. Naše partička s nimi neustále kvůli něčemu válčila, dost na nás doma želovali a tak jsme stále vymýšleli něco na pomstu.

Bylo to brzy na jaře, asi tak koncem března, jsme se zase domluvili, že jim něco provedem. Zase byl někdo doma bit a to jsme nemohli nechat bez odplaty. Vzali jsme kýbl s vápnem, které někomu z rodičů zbylo po bílení, přidali jsme hrst vápna a večer potichoučku obě jejich ikénka zabílili. Mohli jsme si to dovolit, Jasoňských dodržovali své zvyky a pevný řád. Dvakrát týdně šli večer do místní hospůdky na malé pivo, aby ukázali jak jsou společenští a pak šli spokojeně domů. Aby ušetřili za elektřinu, svlékli se potmě a hajdy na kutě. Takže neměli ani tušení o tom, co jsme jim přichystali. Ráno pak ti nejodvážnější z nás skrčení pod oknem poslouchali, co se bude dít. Na kocoura přišla jeho těžká chvilka a nikdo ho v tu správnou dobu nepustil ven. Řádil tedy v kuchyni jako černá ruka, znáte jistě ten pocit,když najednou není kam. Snažil se mňoukáním páníčky donutit, aby ho honem pustili. Ti zase nemohli pochopit, co ten kocour má, vždyť je venku tma a podívej jaký mráz, jak jsou okna zamrzlá, to asi ten šikulka chytil myšku. Že je konec března, skoro poledne, venku svítí slunce a řvou ptáci je nenapadlo a jak je venku si všimli již opravdu těsně před obědem. To když pán potřeboval jít ven tak jako kocour, který to již nevydržel a označil jim celou kuchyni......možna i trochu ze msty, jak to kocouři dělají. Jasoňský oblečen v zimním kabátu a s baterkou se vydal do kadibudky. Nejprve ze dveří vykoukla zachumlaná hlava v ušance, pak mu údivem vypadla baterka z ruky a rozbila se o kamenné zápraží. Pak už se jen ozýval křik a nadávky a ze dveří vylétl kocour, který si musel myslet, že se jeho páníčkové už dočista zbláznili. Že je jeho čas jim přece hlásil v pravou chvíli. Celý den se Jasoňských snažili vyptávat sousedů, kdo to mohl udělat, jestli někoho neviděli. No asi protože je nikdo neměl moc v oblibě, nedozvěděli se nic i když si myslím, že nás jistě někdo musel vidět.

Image hosting

Jednou, když zase ruka páně Jasoňského zapracovala, jistě nespravedlivě, na zádech jednoho z nás,pomstili jsme se dokonale. Vyčíhali jsme si paní, když se zdviženou sukní vběhla do kadibudky a tento již notně chatrný domeček porazili i s ní. Samozřejmě jsme měli natolik rozumu, že jsme si dali pozor, aby nespadla do potoka, nebo se jí něco nestalo vážnějšího. Ale hlavně jsme potřebovali, aby domeček padl na dveře a ona nemohla ven. Povedlo se! Její křik se rozléhal po okolí a manžel si musel přinést sekeru, protože s kadibudkou sám nic nezmohl. Takže svou nebohou ženušku musel vysekat zadní stěnouPro nás to byla ohromná legrace,jistě si umíte představit, jak vypadala, ale jen do té doby, než oba navštívili našeho přísného ředitele školy. Případ měl dohru v podobě snížených známek z chování, třídních důtek a samozřejmě následných domácích bolestivých trestů.Bolavé zadničky jsme si dost dlouho chladili a Jasoňským dali na čas pokoj. Jen ta vysekaná, novinami přelepená díra v kadibudce připomínala co se stalo. Ale jen do podzimu, pak ji zatloukli prkny, aby netáhlo..

Manželé Jasoňských nebyli zdaleka jedinní, kdo musel strpět různé lumpárny tehdejších dětí a mládeže, zlaté to budoucnosti národa, jak naši generaci s oblibou nazývali tehdejší vládní představitelé v rádiu, nebo té zajímavé bedýnce s obrázky, která se na vesnici dostala někdy okolo roku 1964. Přes to, že každý jsme museli doma pomáhat, a někteří opravdu hodně, byla nás neustále plná vesnice. S jedním z bývalých spolužáků často vzpomínáme na jeho, dnes již nebožtíka, otce. Tan se rád a často v hospůdce pobavil a napil a někdy i zapomněl, přes to, že na něj a hlavně na peníze z výplaty, čekala doma žena a šest malých dětí jako schůdečků. Druhý den po ,,úletu" míval motolici a hlavně velké střevní potíže. Kdo ví, co nám tehdy provedl, nebo zakázal, ale vyčíhali jsme si den, kdy mu bylo opravdu hodně zle. Ven běhal čím dál častěji, držel se za břicho a bědoval. My mu velkými hřebíky přitloukli uříznuté galoše, křusky, jak se říkalo, k dřevěnému venkovnímu prahu. Toalety nebývaly toalety, ale hajzlík, kadibudka, jak jsem již popsala u příběhu Jasoňských a hlavně byly někde na dvoře. Materiál byl různý, dřevo, cihly, stará upravená skříň, na co kdo měl a stačil. Takže všichni, kdo byli nuceni toto zařízení navštívit, museli se převléknout a přezout, zvlášť za deště nebo v zimních měsících........jejda, jak je to v nynější době příjemné...Jak to tehdy s tím pánem dopadlo si musíte domyslet sami. Jisté je, že vběhl do bot, švihl sebou o zem a ...........Jeho žena měla chudák zase co prát a zle jsme měli i my. Neviděl nás sice, ale jeho nejstarší syn, jež se zúčasnil, pod tíhou vyšetřovacích metod tehdejších rodičů, čili řemen a rákoska, nejenže přiznal, že přinesl hřebíky, ale ještě prozradil jména všech zúčastněných. A bylo zle nanovo!

 

layout for myspace

 

MySpace

 I zimy bývaly trochu jiné, než jsou teď. Tady bývalo sněhu nejen po kolena, ale někdy až opravdu pod zadek, auto člověk celý den neviděl. Když už nějaké po vsi projelo, všichni jsme běželi, abychom si jej prohlédli. Samozřejmě, že je stále řeč o dětech. Ještě, že to pak u nás nedopadlo, jako v jedné nedaleké vesničce, kolem které, když večer projížděl poprvé vlak, ženské se rozběhly s dížkami, aby krávy v tom novém kravíně podojily. Myslely si opravdu, že ten osvětlený vlak je kravín a rachot považovaly za hluk nějakého traktoru. Alespoň se o tom dodnes vypráví a obyvatelé té vesnice to neslyší moc rádi. Často se pak na zábavách kvůli tomu strhla pořádná mela. Jak se asi ženské divily, když jim kravín ujel před nosem.......

Tím, že nejezdilo mnoho aut a k večeru už ani traktory, mohli jsme si dovolit to, co by dnes již opravdu nešlo. Jezdili jsme po silnici na saních. Sice nám to sám ředitel školy pod hrozbou hrozného trestu zakázal, ale zákazy se přece vždy vydávaly proto, aby se mohly porušovat.Vždy se nás pár vystřídalo na hlídce, to aby se osud a pan ředitel moc nepokoušel a ostatní se vesele vozili.Kdo neměl vlastní sáňky nemusel se bát, že se nesveze. Vždy se našel ochotný kamarád který na střídačku ochotně sáňky půjčil, nebo pak večer se daly sáňky pro všechny v pohodě ,,vypůjčit". Sedláci, kterým ještě zbylo hospodářství, i když už také mleli z posledního, jak byli násilím tlačeni do kolektivizace vesnice, mívali na dvorech připravené sáně za koně na svážení dřeva nebo sena ze seníků a podobné účely. Dřevo vozívali z hraniček v lese, kde si nikdo cizí nevzal ani polínko. To dnes nejde. Pro nás pak nebyl žádný velký problém si večer potichoučku jako myšky otevřít vrata, sáně opatrně vyvézt, užít si na klouzačce a pak je stejně opatrně vrátit na stejné místo. Doufali jsme, že to nikdo nepozná. Sedláci nebyli hloupí, takže jistě poznali co se dělo, ale nikoho z nás při ,,půjčování" nechytli a značky, kde měli večer sáně lyžiny si taky nikdo nedělal. A aby každý večer někdo hlídal sáně, na to nebyl ani čas a po každodenní štrapáci okolo hospodářství asi ani chuť.  Na těchto velkých saních jsme si dovolili sjíždět celou silničku vedoucí z kopce a to v celé délce asi dvou kilometrů. Sedávalo nás na nich tak deset a největší problém byl vše uřídit a pak celí roztřesení sáně vrátit a uklidit. Ale bylo to jako droga...dnes by se řeklo adrenalinový sport. To je pravda! Silnička se kroutila a bývali jsme dost zpocení strachy, kdy z některé té zatáčky vyletíme a zpřerážíme si všechny hnáty, jak nám starší říkali. Tato sáňkářská dráha totiž končila prudkou zatáčkou u již několikrát zmiňované zámecké zdi. 

Dost dlouho jsme takto všichni pokoušeli štěstí, až se nám to jednou nevyplatilo. Snad byly sáně větší, naprasklé či co, nebo nás na nich sedělo víc, nevím. Je pravda, že se hůř řídily, to jsme poznali již brzy. Jisté je, že tentokrát museli mít pohotovost všichni andělé strážní, co jich na světě je. Už v necelé polovině kopce jsme viděli, že to tentokrát nedopadne moc dobře. Kdo dostal odvahu, za jízdy vyskočil, ale v tom letu nedopadl o nic líp, než my na konci. Narazili jsme v plné rychlosti do oné zdi, protože nás pár, co zústalo nemělo šanci to ubrzdit. Sáně se pod námi rozsypaly! Rozložily se jak hrmádka dřeva a taky tak vypadaly. Průšvih jako hrom! Ale byli jsme rádi, že jsme přežili. Napočítali a ukázali si navzájem všechny nové boule a modřiny, počkali na ty,co se běželi podívat, jak jsme dopadli a vytahali si navzájem zapíchané třísky. Jenže co se sáněmi.......Nakonec jsme každý posbírali pár prkýnek, co jsme měli pod sebou a potichoučku je odnesli do sedlákova dvora. Tam jsme je poskládali na původní místo a pomalu se odšourali domů, každý byl rád že se hýbe. Rodiče se divili, že jsme se vrátili domů včas, ale věděli, že jsme živí a to ostatní že se velmi brzy provalí. Nešťastný sedlák chtěl jet ráno do lesa a sáně nikde! Chodil celý udivený po dvoře a až po hodné chvíli mu došlo, co že je vlastně ta hromádka dřeva u vrat. Vzteky celý zelený žaloval ve škole, ale nikdo jako vždy nikoho neviděl, nikdo z nás se nepřiznal, žalobníčci mezi námi nebyli a tak mu nezbylo, než si sáně půjčit od souseda a pak pořídit nové.  Nám ale také do smíchu nebylo. Bolavé tělo a striktní  zákaz rodičů byla vražedná kombinace. Rodiče totiž nejen nařídili, ale také si dokázali uhlídat dodržování zákazu. Sedláci začali sáně ještě pečlivěji uklízet, později i zamykat na noc do stodoly a my měli po večerní legraci.

layout for myspace

 Jak čas běžel, lidé stárli, staří odcházeli na svou poslední cestu, vesnice se pomalu rozrůstala. Stavěly se nové domy a my, děti jsme postupně odrůstaly dětským střevíčkům. Ti menší a mladší kamarádili již jen mezi sebou, měli své hry a nemohli si dovolit to, co jsme v dětství mohli my. Na nás platila rákoska, na ně se používala domluva a začínalo to být znát. Hned se volalo SNB, kdo neví co to je, tak to byli policajti, a vyšetřovalo se, vyhrožovalo polepšovnou. Místo plotů z planěk si lidé stavěli moderní drátěné pletivo používané i dnes, které nejen že vypadá jako z koncentráku, ale špatně se také přes něj leze. Naše malé údolíčko plné skrýšek a bunkrů bylo zahrnuto do programu meliorací a obnovy zemědělské půdy. Potok byl zregulován do betonového koryta, z domků v jeho okolí se začaly vypouštět kanalizační splašky, každý si pořizoval koupelnu, splachovací záchod a tohle bylo nejjednodušší řešení.Raci a rybičky buď vychcípali, nebo se sbalili a odešli někam do čistější vody.........ale nevím. Začalo se hnojit chemií, americký brouček, mandelinka bramborová, likvidovat DDT, což byl zabiják na vše živé. Místo našeho krásného Údolí Amazonky, vznikla požární nádrž a hned vedle ní školní hřiště. No, hřiště, rovný plácek se dvěmi tyčkami na protilehlých stranách, aby byly fotbalové brány. Že se tam víc pásly místní ovce a husy, než hrál fotbal, že tam děti nechtěly chodit cvičit, protože vždy něco vyválely, nikomu moc nevadilo.....obec měla hřiště pro děti. Jenom maminky měly víc práce s vyčištěním.

Spolužáci i kamarádi se po skončení školy rozprchli do jiných škol a učilišť a postupně nám všem zbyly jen vzpomínky, které se vybavují vždy při každém setkání jak se spolužáky, tak s ostatními z naší povedené partičky.  Ano, vzpomínky na první tajně veřejné kouření na záchodcích, kde se hodně dýmovalo, aby učitelé věděli, že jsme skoro dospělí..........na první kradmé doteky a pohledy opačných pohlaví, mokré školní houby na kantorských židlích. Na rozbitá okna a světla která nikdo nerozbil.......to už je dávno,pančelí....na fyzikální pomůcky a chemické pokusy, ty jsme všichni milovali a doufali, že se něco stane a my se nebudeme muset učit. Jo, zasklená vitrína na fyziku. Tenkrát zuřila v naší třídě hrozná bačkorová bitva mezi ,,horňáky" od rybníka nahoru a ,,dolňáky" to byl ten nechutný zbytek vsi......ani nevím proč jsme se my děti tak nesnesly, když dospělí si v pohodě rozumněli. Jedna bačkora s efektním třeskem skončila přímo v kádinkách. Chvíle strnulého ticha, potom si jí její majitel rychle natáhl na nohu, všichni jsme se jako zázrakem ztišili a když do dveří vstoupil kantor, byla již z nás ta nejhodnější třída na světě. Vyšetřování trvalo tehdy celé dopoledne, vůbec jsme se neučili a nikdo se nejen nepřiznal a ani nikdo nežaloval.

MySpace images

Všichni jsme dostali do žákovských knížek poznámku, že jsme zničili fyzikální pomůcky, které je ovšem nutno finančně uhradit. Nebyla to samozřejmě první ani poslední zničená věc, která po nás ve škole zůstala, i ty poznámky někdy opravdu nádherně stylizované, byly dost časté. Jsou ale příhody, které opravdu z paměti nevymizí i kdyby jste žili sto let. Například vzpomínám na nádhernou meruňku, strom rostoucí pod okny sedmé třídy, ze které, chudák, ředitel, její majitel, nikdy neměl ani pecičku. Všechny jsme, promiňte mi ten výraz, sežrali do poslední. Jiný výraz se použít nedá, neboť jsme polykali obrovské kusy v rychlosti, aby nás někdo nenachytal, ale to byla věc prestiže sedmé třídy. Každá sedmička sídlící v této třídě dbala pečlivě i za cenu zdravotních potíží, aby zmizely plody ze stromu včas. Samozřejmě, že slabším jedincům bývalo špatně a jistě celý učitelský sbor věděl od čeho, vždyť stačil jedinný pohled z okna na holé větve. Nikdy, co si pamatuju nebyl nikdo chycen při činu a nepsaný zákon žáků školy pokračoval do té doby, než řediteli došla trpělivost, popadl sekeru a se slovy :,, A bude klid, vy holoto jedna nezvedená", milou meruňku na místě podřízl a rozsekal.

MySpace images

Pomalu jsme všichni dospívali.

 
JSEM MOC RÁDA, ŽE JSTE SE PŘIŠLI PODÍVAT, PŘIJĎTE ZAS,BUDU SE TĚŠIT.........