Pro každého něco

Každý si snad najde to své.........

kamínky

Myspace LayoutsGet your layout at Myspace

Chtěla bych tančit jen

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Koně mám ráda

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Oheň-mé znamení

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Kape vám taky na karbid?

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Po ránu v zrcadle

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Pomoooc ptačí chřipka v patách..

      

Kuku, jsem tu

Hoslovice v tisku

HN.IHNED.CZ  15. 10. 2004  00:00

Nevzít kůrku chleba

Letos v lednu umřel ve svém mlýně v Hoslovicích na Strakonicku sedmaosmdesátiletý Karel Harant. Na stejné posteli z konce devatenáctého století, na níž před lety dodýchal jeho starší bratr František. Skončila impozantní sága mlynářů Harantových, kteří od padesátých let dokázali žít a hospodařit v izolaci od komunistického státu i polistopadové svobodné republiky.
reklama
VÍKEND, příběh
42vik22 ()Pražský fotograf Jaroslav Guth koupil chalupu vedle hoslovického mlýna před pětadvaceti lety. Jeho sousedé Karel a František Harantovi ho od počátku fascinovali. "Vyvzdorovali si na totalitní moci, aby je nechala žít jako robinzony na ostrově uprostřed rudého moře," říká. "Státu neodvedli jedinou korunu na daních. Neměli občanku, neměli peníze, nikdy nechodili nakupovat do obchodu. Jen petrolej na svícení a sůl dostávali od příbuzných. To jediné si nedokázali vyrobit."

Vzpoura nemluvů
Žít samotářsky, vyvarovat se jakéhokoliv styku s úřady, nedbat nařízení a zákonů. Tuhle pasívní rezistenci se bratři Harantové naučili od otce za protektorátu. Mlynářská rodina s devíti dětmi nikdy neplnila povinné válečné dodávky státu. V době přídělového systému odmítli přijmout potravinové lístky i šatenky. Již tehdy říkali: Od nikoho nic nechceme a také nikomu nic nedáme.
Tenkrát to ale ještě nemysleli tak doslova. Po celou válku jezdili do hoslovického mlýna rolníci ze Strakonicka i Vimperska. Harantové jim načerno mleli skrovné zbytky obilí, jež se sedlákům podařilo zatajit před protektorátními úřady.
"Starý pan Harant byl nemluva, pořád zamračený, " vzpomíná Milan Roučka, který se do Hoslovic přiženil po válce. "Nejmladší Karel byl po otci. Ti dva spolu uměli mlčet. Asi proto odkázal pan Harant mlýn i celé hospodářství Karlovi. František tam s ním pak zůstal na výminku."
Starý mlynář i mlynářka zemřeli krátce před komunistickým pučem. Hospodářství, které třicetiletý Karel a o patnáct let starší František převzali, bylo s mlýnem a šestnácti hektary polí nejbohatší v jinak chudičké vesnici.
Čím větší chudoba, tím větší závist a chuť zmocnit se cizího. Komunističtí vyvlastňovatelé obcházeli kolem Harantova mlýna hned pár dní po převratu.
Mlynáři se k nim chovali, jako by byli vzduch. Nepustili je ani na dvůr. Když za nimi přišli na pole, Harantové se otočili zády a dál obraceli seno. Předseda místního národního výboru psal na okres: "Nerespektují členy MNV ani nikoho jiného. Při jednání o vstupu do JZD neodpovídají, takže není s nimi možné tuto otázku řešit."
Pozvali je na zemědělský odbor ONV do Vimperka. Přijeli, ale po prvních slovech tajemníka opustili místnost.
V roce 1952 byli bratři Harantové v Hoslovicích ze sedláků jediní, kdo nevstoupil do JZD. Jejich pozemky se ocitly uprostřed družstevních lánů. Když jednou kydali hnůj na pole, přijeli členové SNB. Obklopili je a vyzvali, aby opustili pozemek, na němž již mají družstevníci zaseto. Karel i František mlčeli a rozhazovali hnůj. Když kus páchnoucí mrvy dopadl na vyleštěnou holínku esenbáka, oba mlynáře zatkli s tím, že zaútočili na veřejného činitele.
Co s bratry, stojícími "mimo lidovou demokracii"? Okresní akční výbor ve Vimperku je poslal na převýchovu k pétépákům do Komárna. "Byl tam s nimi jeden šlechtic z Němčic," vzpomíná Milan Roučka. "Ten mi vyprávěl, že Harantové odmítali pracovat jinak než dohromady. Když je chtěli roztrhnout, lehli si na beton a nic s nimi nesvedli."

Až do jakéhokoliv utrpení
Když je v roce 1954 propustili od černých baronů, Harantové odmítli náhradní půdu za pozemky, jež jim JZD zatím vyvlastnilo. Dál pásli krávy a sušili seno na zděděných polích, ignorovali výzvy úřadů, nepřejímali poštovní zásilky, nechodili k volbám. To si bolševická moc nemohla nechat líbit.
Na jaře 1955 odvezli Karla a Františka do vazby. Prokurátor je obvinil hned z několika majetkových a hospodářských zločinů. Oba odmítli vypovídat a cokoliv podepsat. "Zákony uznávám jedině tenkrát, když je to pravda, nikomu jsem nic neudělal a chci mít od všeho pokoj," prohlásil podle dochovaných protokolů Karel.
Rozzuřený prokurátor přikázal prozkoumat jejich duševní stav. V posudku lékaři detailně popisují, že Karel vyšetření promyšleně sabotoval. Na otázku, zda se cítí zdráv, odpověděl: "Jsem zdráv a nemuseli mne brát z domova. Jen jsem pracoval na hospodářství, které mám po rodičích." Pak již jen "mlčel, odvracel tvář, hrál si s prsty, vybíral si špínu zpod nehtů." Na další pokusy znalce vynutit z něho odpověď, pronesl: "Já jsem si vás sem, pane doktore, nezval."
František se choval přístupněji, byl labilnější. Když se ho znalec snažil rozpovídat, stále opakoval: "Prosím vás odpusťte mi to, ale nevyptávejte se mne." Chvílemi i slzel, ale - neodpověděl.
Experti nakonec usoudili, že bratři netrpí psychickou chorobou. Jejich mlčení popsali jako "účelovou reakci, kterou se snaží vyhnout nepříjemné situaci". Přesto soud v červenci 1955 zbavil Karla a Františka svéprávnosti pro duševní poruchu. Ve zdůvodnění rozsudku předsedající uvedl: "Odmítají kladný postoj ke společnosti, třebaže jim vzniká škoda na majetku, na svobodě nebo jakékoliv jiné utrpení. Oba v důsledku toho tak nápadného postoje, při dnešním společenském zřízení a nazírání, nemohou plnit své záležitosti."
Soud se potom pokusil ustavit oběma bratrům z řad jejich početných sourozenců opatrovníka. Ten měl na Karla a Františka dohlížet a spravovat jejich majetek.
Harantovská krev se ale vzbouřila. Všichni sourozenci pod různými záminkami odmítli. Jejich bratr Václav prohlásil před soudem: "Moji bratři se ničím neprovinili. Spíš věřím tomu, že se na těchto nešťastných lidech, zvlášť citově založených, někdo osobní záští provinil."
Od jedné ze sester se zase soudu vrátila nerozlepená předvolánka, na jejíž obálku napsal manžel: "Moje žena trpí nervovou chorobou. Karel a František jsou zdraví, mají smysly pohromadě, snad nepotřebují chorobnou opatrovnici."
Důsledný odpor, tak ojedinělý v padesátých letech, vzbudil dohady, že celá rodina Harantů je příbuzná s odbojným šlechticem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic. Autorka jeho životopisu Marie Koldinská to ale vylučuje: " Z šlechtického rodu tehdy nikdo nemohl klesnout tak nízko a živit se jako mlynář."

Zavřete je do blázince!
42vik24 ()Po pěti letech bezradných pokusů najít opatrovníka se uvolil dohlížet na bratry tehdejší předseda MNV Hoslovice a člen JZD Tomáš Hájek. Harantové se k němu chovali, jako by neexistoval. Rok co rok kosili a sušili seno na jezeďáckých loukách. Když jim ho družstevníci odvezli, začali znovu.
V červnu 1962 Harantové vykáceli deset metrů dřeva z části státního lesa, která jim dřív patřila. Veřejné bezpečnosti došla trpělivost. Strakonický náčelník navrhl okresnímu prokurátorovi zavřít bratry do ústavu pro duševně choré. Každého v jiném koutě země.
Prokurátor žádal nové prozkoumání duševního stavu Harantů. Soud Tomáši Hájkovi uložil, aby "opatrovance přiměl k provedení vyšetření." Zoufalý Hájek soudci odepsal: "S vyšetřením úplně souhlasím, ale soud upozorňuji, že jmenovaní nikam dobrovolně nepůjdou, s nikým nejednají, zvláště ne se mnou. Navíc upozorňuji, že Harantové jsou chytřejší než já."
Pak se stalo něco zvláštního. Rada místního národního výboru v Hoslovicích napsala prokurátorovi: "Až na další navrhujeme ponechat sourozence Harantovy v jejich osamělém životě, dokavad by neohrožovali další okolí, i když jejich hospodářství pro veřejnost ničeho nepřináší." Po delším váhání prokurátor odpověděl, že na návrhu náčelníka OVB netrvá.
Probudil se v hoslovických komunistech zasutý duch vesnické pospolitosti? Nebo se v nich přece jen ozvaly výčitky svědomí? Varoval někdo Karla a Františka, že by se mohli ocitnout v blázinci, z něhož by nebylo návratu?
Každopádně, od té doby Haranty nikdo na družstevních polích nespatřil. Stáhli se do mlýna, osévali kamenitý záhumenek, o který JZD nikdy nemělo zájem.

Mlýn jako pevnost
Po svém ústupu bratři důsledně prohlubovali svou izolaci od režimu. Zakázali obci, aby do jejich mlýna zavedla elektřinu a vodu. JZD jim podle zákona uložilo na knížku nějaké peníze za vyvlastněný dobytek. Bratři se jich nikdy nedotkli.
K obživě jim stačil mlýn, nevelké pole, pět kusů krav, koza a pár slepic. "Bylo to naturální hospodářství se vším všudy, žili jako chudá vesnická rodina třicátých let," popisuje fotograf Guth. "Když sklidili obilí, vymlátili ho cepem. Namleli mouku, z níž pak upekli chléb nebo buchty, občas uvařili slepici nebo kuře, pořád chroustali jablka."
Z vymlácené slámy Harantové vyráběli došky na střechu obytné budovy, mlýnice i stodoly. Ještě v osmdesátých letech orali pluhem taženým párem volů. "Když se jim rozbilo kolo od žebřiňáku, do večera si udělali nové," vzpomíná Milan Roučka.
Nejsložitější bylo udržet v chodu mlýnské zařízení, které nebylo modernizováno od počátku dvacátého století. V sedmdesátých letech jim ztrouchnivěla šest metrů dlouhá hřídel mlýnského kola. "Harantové porazili v lese mohutný smrk a přímo na pasece z něj sekyrou a dlátem vytesali novou hřídel. Vypadala jako vysoustruhovaná," vypráví Roučka.
V roce 1979 se mlýnské kolo zastavilo navždy. "Rozpadla se jim podsejpka - plachta se speciální strukturou, jíž propadávala mouka do násypníků. To již spravit nedokázali," říká Guth. Mouku ale dál mleli - na ručním šrotovníku.
Odloučením od světa a veškerého technického pokroku Harantové zakonzervovali celý mlýn v naprosto autentické podobě z třicátých let. Proto kolem brousili státní památkáři. Bratři je nikdy nepustili dovnitř. Jednou je dokonce hnali s výhrůžkou, že budou střílet.
Po zkušenostech s vyšetřením na psychiatrické klinice Harantové nevěřili ani doktorům. Nikdy nevyhledali lékařskou pomoc. Když si Karel zlomil rameno, nechal se ošetřit od sousedky Jany Hradecké, která pracovala jako zdravotní sestra a znal ji jako malou holku.
"Karel doktora nezavolal, ani když v roce 1982 umíral František," vzpomíná Jana Hradecká. "Ke mně ale měli již takovou důvěru, že jsem mohla Frantu svléknout a prohlédnout. Ukázal mi i oteklé přirození. Když zemřel, asi na selhání srdce, Karel u něj seděl celou noc. Ráno otevřel okno, aby vypustil Frantovu duši."

Umrznete jako zvíře
V roce 1986 soud ustanovil za Karlova opatrovníka jeho synovce Vojtěcha Pavlovce. Ten se ale dodnes odmítá o svém strýci s novináři bavit. "Nedivte se mu, vždyť po listopadové revoluci napsal jeden místní plátek, že v hoslovickém mlýně žije naprostý blázen," říká nynější starosta Hoslovic Miroslav Votík.
Ze záznamů v soudním archívu ale vyplývá, že krátce před revolucí dokázal Pavlovec zařídit strýci sociální důchod 775 korun měsíčně. Pavlovec mohl peníze se souhlasem soudu využívat k úhradě potřeb svého chráněnce a zbytek ukládat na vkladní knížku. "Karel se ale o tom nikdy nedozvěděl. Vojta mu mohl sem tam něco přivézt, ale musel se tvářit, že nakupuje ze svého. I tak Karel od něj přijal jen to, o co si sám řekl," líčí starosta Votík.
Proč ale Karel Harant setrvával v izolaci od státu i po listopadu 1989? Mohl požádat o zrušení rozsudku, který sourozence zbavil svéprávnosti. Věděl vůbec o tom, že padl nepřátelský režim, od něhož se s takovou vůlí a důsledností odstřihl?
"Určitě o tom věděl, poslouchal tranzistorák, který mu přinesl Vojta. Ale asi mu už na nějaké satisfakci nezáleželo," myslí si Guth. "Krátce po revoluci jsem mu říkal - tak teď bude všechno lepší i pro vás. Jen se na mě podíval těma krásnýma modrýma očima a odpověděl - jo, už nikdy to nebude jako tenkrát... Pochopil jsem, že myslí dobu před válkou, kdy byl svobodný a plný síly."
Stejně jako o bratra, starala se o Karla v jeho posledních chvílích Jana Hradecká. Přes její naléhání nedovolil, aby k němu přijel doktor. "Po pravdě řečeno, nedovedla jsem si představit, jak tenhle hrdý Pan Mlynář, který by si nikdy nevzal od státu kůrku chleba, umírá někde v nemocnici."
Když již nemohl kvůli zápalu plic chodit, poprosil Janu, aby dala napít kohoutovi. Našla ptáka zmrzlého. Ukázala ho Karlovi a řekla: "Umrznete tady jako tohle zvíře." "Já nikdy," odpověděl vzdorovitě. Druhý den ho našla, jak leží mrtvý na posteli, s nohama spuštěnýma na zem. Oblečený s kloboukem na hlavě.

Víc než tři sta let starý mlýn, v němž žili Karel a František Harantovi, byl vyhlášen kulturní památkou prvního stupně. "Původní střecha, zařízení obytných prostor i samotné mlýnice vytvářejí unikátní, v Evropě nevídaný celek, dokládající stavební podobu, vývoj a technické vybavení vesnických mlýnů. Veškeré zařízení z přelomu devatenáctého a dvacátého století působí autenticky a zachovale, jako by si pan otec zrovna někam na chvíli odskočil," říká Pavel Bureš z Národního památkového ústavu. Zatím ale není jasné, kdo rychle chátrající mlýn odkoupí a investuje do rekonstrukce. Ministerstvo kultury památkářům oznámilo, že na to nemá peníze.

Snímky / HN - Jan Šilpoch, Pavel Bureš, archív: Ve staročeském mlýně prožili František a Karel Harantovi většinu svého života jako robinzoni; Obytná světnice hoslovického mlýna.
http://HN.IHNED.CZ/predplatne/
Autor/ři: Jiří Leschtina

 
JSEM MOC RÁDA, ŽE JSTE SE PŘIŠLI PODÍVAT, PŘIJĎTE ZAS,BUDU SE TĚŠIT.........